Výtvarné umění bylo dlouhou dobu považováno za pramen inspirace a zdroj povznášejícího estetického potěšení. S touhou inspirovat se a nechat se trochu povznést jsem tedy navštívila 22. ročník výstavy ART PRAGUE. Výstava se konala v Clam-Gallasově paláci ve Staré Praze od 31.10. do 5.11.2023. Už sama budova stojí za návštěvu a její okolí vyzývá k večerním romantickým procházkám.
O výstavě jsem před vlastní návštěvou něco načetla a dozvěděla se, že se mám na co těšit. Při stoupání po schodech do 1.patra, kde výstava probíhala, jsem vnímala energii krásného umění, které v chodbách i na stropech zanechali umělci z dob minulých.
Instalace výtvarných děl byly umístěny v mnoha místnostech celého patra a postupně jsem tak odhalovala obrazy a skulptury českých i zahraničních umělců. Některé byly hodně povedené, některé mě zase tolik neoslovily. Co ale ve mně zanechalo dojem, byla celková nálada dýchající z vystavovaných děl.
Současní výtvarníci nás zasypávají díly, které nejenže neoslavují krásu a radost, ale naopak evokují pocit temna, zmaru a melancholie. Jak se stalo, že výtvarné umění, které bylo kdysi spojováno s duchovním povznesením a estetickým zalíbením, nás dnes častěji než dříve pohlcuje do světa, kde se setkáváme s temnotou a depresí?
Napadá mě, jestli se už dnes krásné věci nezačínají považovat za kýčovité a méně hodnotné. Jako bychom museli každým obrazem nebo sochou podnikat cestu do hlubin naší duše a nacházeli tam jen to temné. Možná je to snaha „ukázat věci jinak“, ale v tom množství se z toho stává trend.
Možná, že současní výtvarníci jsou obrazem toho, v jakém psychickém bahně se nacházíme my jako lidstvo. Možná jsme opravdu více depresivní a bez vize něčeho hezkého v našich životech.
A možná se jen vezou na módní vlně temna a černé magie, které se stávají stále více populárními.
Návštěva výstavy mě nechala v rozpoložení, které se nedá jednoduše shrnout do slov. Uvědomila jsem si, že výtvarné umění je stále živoucím a dynamickým odrazem naší doby. Možná jsme na cestě hledání toho, co nás opravdu oslovuje a co v nás vyvolává emoce.
Současní výtvarníci nám skrze svá díla mohou ukázat nejen to, co vnímají jako důležité a aktuální, ale také co nás samotné pohání a jak vnímáme svět kolem sebe. Je možné, že některá z těchto temných a depresivních děl jsou zrcadlem našeho vlastního duševního stavu. Možná se více utápíme v existenciálních otázkách a zmatku, než jsme si připouštěli.
Otázka, zda se dá krása a radost v umění považovat za kýč, je subjektivní a mění se s dobou a vkusem každého z nás. Každý umělec a každý divák má svůj vlastní pohled na to, co je umění a co ho oslovuje. A možná právě v této rozmanitosti názorů tkví síla výtvarného umění.
Takže, co na to říct? Možná bychom neměli vzdávat krásu a radost v umění a nadále hledat inspiraci, která nás povznese na duchu. Ale zároveň bychom neměli přehlížet temnější a depresivní stránky umění, které nám mohou odkrýt hlubší vrstvy naší existence a pomoci nám lépe porozumět sobě samým. V konečném důsledku je to na každém z nás, jak se v tomto bohatém spektru umění orientovat a co si z něj odnést do vlastní tvorby a života. Je čas se zamyslet, jak vnímáme svět a jakým směrem chceme směřovat, a to možná nejen jako umělci, ale i jako lidé sami o sobě.